Hledám práci...vlastně už ne, pokud...

Asi bude nejlepší začít slabinami, přestože to není doporučováno. Z hlediska pracovně-psychologického je to především fakt, že nemám obchodní sklony. Tzn. neumím nic prodat - a to ani sebe - ani nic koupit. Přitom obchodníky nevnímám jako nejhorší lidskou kategorii a dokonce je svým způsobem obdivuji. Také reklama mi moc nejde - neumím zdůraznit klady a zastřít zápory - čehokoliv, včetně sebe. A už vůbec nemám podnikatelské vlohy.

Další problematickou vlastností je jistá přemíra loajality ke spolupracovníkům a firmě. Ono se to může zdát i jako kladná vlastnost, ale za jistých okolností to může být na překážku efektivnímu rozhodování a komunikaci s nadřízenými.

Pro některé lidi je dost nepříjemná jedna má vlastnost, kterou jeden z mých kamarádů komentoval "zase k tomu máš nějaký rybíz". Nejde o hnidopišství, nikoliv. Jde o věc, kterou jsou známí např. Skotové - napřed několikrát pohanit a jednou pochválit. Tzn. umím se nadchnout, ale vždy hledám úzká místa. Také se to někdy může zdát jako kladná vlastnost, ale také to může působit jako studená sprcha na nadšení týmu - ze začátku, než mne lépe poznají.

Mám jistou poruchu učení - nejsem schopen se učit mimo praktické použití dovednosti. Tragické je to u mne například u jazyků - pokud nejsem v daném jazykovém prostředí, nejsem schopen se téměř nic naučit. Pokud tam ale jsem, tak za jistou dobu i bez výuky začnu rozumět. Totéž je ale i s programováním. Pokud to prakticky nepoužívám, jsem podprůměrný. Ale po nějaké době používání se lehce dostanu nad průměr.

Co se týká kladných vlastností - ty prostě nejdou oddělit od těch záporných. Nemám problémy se spolupracovníky, kromě těch nejodpornějších sobeckých typů, jsem přátelský, k nadřízeným přiměřeně rezervovaný, dokážu vytvořit přijatelnou pracovní atmosféru, aniž bych někoho násilně motivoval.

Pokud mne práce baví, dokážu extrémně se do ní zabrat, stejně tak, pokud jsem správně psychologicky motivován. Práci, která mne nebaví, udělám dle svých schopností maximálně dobře. Když něčemu nerozumím, nestydím se hodně ptát a hledat již hotová řešení. Jsem dobrý rešeršér, pokud jde o věc, kterou znám, i dobrý analytik. Nicméně z hlediska analýzy přistupuji k problému spíše citem jako umělec, než jako matematik.

Nad sumou mých znalostí umím najít i netradiční řešení. Nemám problém pracovat i s věkově hodně rozdílnými lidmi, nevadí mi jako nadřízená žena. Možná jsem měl štěstí, dvakrát jsem měl ženy jako nadřízené a opravdu byly fajn. Nicméně je také faktem to, že ženy zacházejí se svými ambicemi jinak než muži - neumějí je tak snadno zvládat. Přehnaně ambiciozní šéfka nebo kolegyně je malá tragédie.

Jsem. Ovšem záleží na tom, jaká sbírka individualit tým tvoří. Ale je mi odporný direktivní teambuilding a sabotuji jej.

Záleží na tom, jak dlouho stress trvá. Obecně platí, že sice pod tlakem pracuji rychle, ale špatně vymýšlím vyloženě nová řešení a nehledám lepší alternativy. Dlouhodobý stress není dobrý ani pro mne jako osobu a konečně ani ne pro firmu. Protože ve firmě s dlouhodobým pracovním stressem nikdo dlouho nevydrží a postupně to má vliv i na kvalitu práce samotné.

Ne. Jedině, když se věc dotýká mé osobní cti, ale i pak se napřed pokusím o trochu diplomacie. Trocha extrému - nebojím se ani fyzického násilí. I když je fyzička pryč, dělal jsem několik let bojová umění a na vojně si užil také svoje. Proto dobře vím, kde je ona tenká hranice, kdy není cesty zpět.

Ano, léta praxe mne tomu naučila. Jenže vybudování vztahů v týmu je složitou věcí a záleží na konkrétním prostředí. Také již jednou rozložený tým je velice těžké dávat dohromady. Na tohle opravdu nemůže být jednoznačná odpověď. Ghetto ve válce by také ke spolupráci nepřesvědčil ani Jan Zlatoústý.

Mohu být asertivní, když chci a stojí to za to. Absolvoval jsem jako mistr i vedoucí střediska množství školení na tato témata. Nicméně se nelze ubránit pocitům trémy - vyšel jsem kapku ze cviku - a taky upřednostňuji vědomou či nevědomou spolupráci před direktivním nebo manipulativním způsobem jednání.

Tyto otázky nemám moc rád. Ale pokusím se odpovědět. Preferuji trvalý pracovní vztah v lidsky přijatelném kolektivu, ohodnocení je nezbytná složka, kterou ale nepoměřuji absolutně. Pokud mám několik možností, kde ohodnocení je na úrovni mých životních nákladů (dle římského chléb a hry), nerozhodnu se pro tu nejvyšší. Pak vstupuje do hry ještě otázka samotné práce, její uspokojivost a možnost osobnostního vývoje a odborného růstu.

Kariéra je trochu citlivou záležitostí. Držím se tak trochu Churchillova kréda - povyšovat se má za zásluhy, nikoliv posluhování. K tomu ještě tradiční čínská moudrost - Pokud je člověk povýšen příliš brzy, má to za následek přemrštěné ambice. Pokud příliš pozdě, zatrpkne. Kariéru beru vždy jako bonusové ocenění, na které není nárok. Není pro mne smyslem života postavení, které mne nenaplňuje. Ale myšlenka na postup mi není nepříjemná.

To záleží na okolnostech a lidech. Obvykle mi problém týmová práce nedělá, ale potrpím si na spolehlivost partnera v projektu a neformální projednávámí práce a postupu. Byrokracie je dobrá na základní stanovení mantinelů, tam je nenahraditelná, ale v konkrétní věci již musí jít na pozadí. Řešit i vyložené hlouposti pomocí SOP je nejen nepohodlné, ale i kontraproduktivní. Tedy v rámci týmu. Mimo tým je to nutností.

Nemám problémy s uznáním, že je někdo lepší než já, případně je lepší na něco než já. Stejně se také rád podělím o svůj úspěch, pokud je tým ochoten se podělit i o potencionální průšvih. Ale budování úspěchu šplháním po zádech jiných je mi odporné. Často jsem zažil věc, kdy pilný, ale jinak méně nadaný člověk, byl nakonec užitečnější, než líný tvor geniálních paramerů.

Zájmy ? Třeba právě programování a tvůrčí práce. Když něco roste mezi židlí, klávesnicí a monitorem a k něčemu to bude - to je moc prima. Tedy, pokud mi to přináší nějaké to vnitřní uspokojení. Kromě toho četba, film, sci-fi, fantasy, rybaření, turistika, historie, military. Taky rád vařím a je to na mne vidět. Nějak se ale ty zájmy běžně prolínají.